Přezdívka Czech Machine mluví za vše

Pravidelně se účastní extrémních závodů, při kterých běžci zažívají kvůli enormní únavě halucinace. Nebojí se několik dnů běžet džunglí, pouští nebo horami. Sám. Jen s několika málo věcmi, které si nese na zádech. Extrémní sportovec Pavel Paloncýpoznává svět jinak než většina lidí.

Vystudoval jste Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, ale k fyzikům, jaké známe třeba z Teorie velkého třesku, máte hodně daleko. Působíte vůbec v tomto oboru?

Vystudoval jsem obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí, ale že bych se tomu věnoval nebo v oboru pracoval, to se říct nedá. I když u nás v Šumperku bych k tomu možnosti měl. V praktickém životě využívám znalosti z fyziky neustále. Jinak se živím jako překladatel, fotograf a příležitostný reportér na volné noze. Pokud zrovna neběhám.

Pojďme tedy rovnou k věci. Jste extrémní sportovec, odborná veřejnost vás vnímá jako „přírodní úkaz“. I proto přezdívka Czech Machine. Kdy jste vlastně s běháním začal?

Běhám v podstatě od dětství. Běhám pořád, hodně a rád. Pořád mě to hrozně baví. Ale věnuji se i dalším sportům. Naběhám tisíce kilometrů každý rok prakticky bez zranění. Tohle považuji za svůj největší úspěch.

A proč vlastně běháte?

Moc mě to baví. Je to pro mě způsob, jak objevovat a poznávat svět. V rámci závodů, ať už běžeckých, nebo adventure racingu, se dostanu do krásných míst a super prostředí, kam bych se jinak neměl šanci podívat. Kolem těchto závodů se motá parta správných lidí, se kterými často vymýšlíme další taškařice.

V jakých nejdrsnějších podmínkách jste kdy závodil?

Obecně se dá říct, že mám problém s horkem. Takže nejnáročnější byl pro mě v tomhle směru loňský závod v africké poušti Kalahari. Tam bylo vedro, které už neumíme ani pocitově rozlišovat. Místy tam bylo 45 °C, což je teplota, při které tělo i myšlení přestávají fungovat a člověk musí zákonitě zpomalit, jinak má velký problém.

Pravidelně se účastníte adventure race nebo ultramaratonů, které se běží několik dnů v kuse. Někteří sportovci mluví o tom, že při nich zažívají halucinace. Je to i váš případ?

Naštěstí se mi docela vyhýbají, ale jisté zkušenosti s nimi mám. Halucinace nepřicházejí najednou, jak si lidé často myslí. Člověk při nich ani nijak neblázní, jen vidí věci, které do konkrétní scény nepatří. A v tu chvíli si uvědomuje, že tam nepatří. Nejzajímavější jsou halucinace v zimě, když je tma a všude sníh. Ten pak vytváří zvláštní tvary a unavený mozek už si všechno sám domýšlí. Najednou vidíte v lese kolem sebe pohádkové postavy nebo třeba zvláštní zvířata. Pak přijdete blíž a jsou pryč.

Jak na takových závodech spíte? Nesete si spacák?

Odpočívám na checkpointech, kde se při delších závodech musím zdržet. Ale závody do 50 hodin se dají zvládnout i bez spánku.

Nedávno jste závodil třeba na ostrově Gran Canaria, kde jste byl ve vícedenním závodě odkázán sám na sebe. Jak je to při takových akcích s jídlem a pitím? 

Co se týká hydratace, tak ta je plně v režii závodníka. Buď si toho nese víc, nebo musí doplňovat vodu z přírodních zdrojů. Ostrov Gran Canaria je sice hodně vyprahlý, ale lidé jsou tam na to připraveni. Takže ve vesnicích jsou fontány a kohoutky na vodu. I strava je v naší režii. A každý závodník ví, na jaké stravě funguje nejlépe. Já z velké části používám český power drink Edgar, který dodává energii postupně a dlouhou dobu, takže je skvělý pro všechny vytrvalce. Získávám z něho asi polovinu potřebné energie. Je hodně lehký a k němu si stačí jen opatřit vodu. Edgar mi už pomohl nesčetněkrát, ať už v džungli, na vyprahlé poušti, při 80hodinovém závodu i ve výšce nad 5000 metrů.

Co vás čeká v nejbližší době?

Nejdůležitější je závod ECO Challenge, který se uskuteční v září na Fidži. Jedná se o expediční 12denní závod, který má velkou tradici. Před dvaceti lety například určil směr reality show, protože se z této velké akce dělaly živé přenosy a vysílalo se deset epizod. Budeme závodit ve čtyřčlenném týmu, pátým členem bude doprovod, který je pro nás hrozně důležitý. Všechny týmy jsou smíšené, takže tam musí být alespoň jedna holka. Bylo velmi těžké se na startovní listinu dostat, a i když jsme poskládali silnou sestavu, stejně bylo nutné poslat organizátorům životopisy a videa.

 

Jak funguje při takovém závodu v mužském týmu ženský element?

Pokud je holka sama, tak to nemá žádný zásadní vliv na fungování týmu. Historie ukázala, že nefunkční byly pouze ryze ženské týmy, ty se také většinou rychle rozpadly. Jinak tyhle holky mají můj obrovský respekt. Zatímco dříve definovalo úspěšnost týmu to, jak silnou má holku, tak teď už je to jinak. Holky jsou jeho důležitou a nedílnou součástí a nebývají zdaleka nejslabší. Ani nemají žádné velké úlevy. Jen raději moc neřeší navigaci.

Jaké ženy se adventure race věnují? Dovedete si představit, že byste si mezi nimi našel partnerku?

Určitě dokážu, protože s lidmi, co dělají adventure race, se člověk nikdy nenudí. Jinak je tam ale celé spektrum holek – některé jsou v pohodě a je s nimi sranda, jiné jsou povahově trochu jako převlečení chlapi. Je to dané také tím, že do adventure přicházejí lidé, kteří se věnovali různým sportům, třeba orientační běžci, biatlonisté a triatlonisté, závodníci na horských kolech apod. Neexistují žádné škatulky.

„Nevím, kde leží hranice lidských možností, ale zkouším zjistit, kde neleží.“ 

Pavel Paloncý (*1984)

• Narodil se v Kroměříži.
• Pracuje jako překladatel, fotograf a příležitostný reportér na volné noze.
• Vystudoval MFF UK v Praze, obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí. 
• Věnuje se především horským ultraběhům, orientačnímu běhu, horskému kolu, rogainingunebo nejlépe všemu dohromady – závodům v adventure race, multisportu a různým přírodním vícebojům.
• Sledovat jej můžete na Facebook.com/ARPalonc.