Rozhovor s Janou Černochovou

Do blonďaté poslankyně a starostky Městské části Praha 2 Jany Černochové (ODS) byste na první pohled rozhodně neřekli, že se ve Sněmovně věnuje bezpečnosti a obraně. Ale když na toto téma zabrousíte, je vám hned jasné, že před sebou máte velmi inteligentní a razantní ženu, která se nestydí za to, že je opravdová vlastenka.

Dříve jste působila v bankovnictví. Od financí jste se dostala až k politice a mezinárodním vztahům. Neměla jste ambice dělat byznys kariéru namísto té politické?

Když jsem šla do politiky, chtěla jsem především měnit věci okolo sebe k lepšímu. Neohlížela jsem se na bankovní kariéru. Přesto politika a byznys mají něco společného. Když zklamu voliče, je to jako bych zklamala obchodního partnera. Těžko ho pak budu přesvědčovat, aby se ke mně vrátil a já získala zpět jeho důvěru. V tomto je prostředí politiky stejně nekompromisní, nebo by aspoň mělo být. Věřím, že se mi daří očekávání voličů naplňovat, jinak by asi mé volební výsledky vypadaly odlišně a přenechala bych to jiným.

Proč právě ODS? Jste její členkou dlouhou dobu, čím vás tahle strana oslovila?

Do ODS jsem vstupovala v nelehkém období tzv. Sarajevského atentátu, který jsem vnímala jako zradu, a chtěla jsem ODS aktivně podpořit. ODS je mi blízká svou vizí, programem a hodnotami, které vždy reprezentovala. Tedy obhajobou svobody, důrazem na vlastní odpovědnost, prozápadní orientací a zároveň vlastenectvím a konzervatismem. 

Od roku 2010 působíte v Poslanecké sněmovně, předtím jste se angažovala v komunální politice. Je vám komunální politika dodnes blízká?  

Komunální politika je svým způsobem efektivnější a výsledky jsou hmatatelnější. Navíc mi dává možnost rozvíjet městskou část, v níž celý život žiji a kterou miluji. Jsem na radnici přes dvacet let a mohu se spolehnout na sehraný tým pracovitých lidí, což je obrovská devíza. ODS v Praze 2 vítězí v komunálních volbách od revoluce bez přestávky, za což jejím obyvatelům děkuji – je vidět, že nechtějí měnit něco, co funguje. 

Vystupujete jako razantní a moderní politička. Co vás dokáže dostat nejvíce do varu?

Jasně, že vím, že svět není spravedlivý, ale sama jako Štír opravdu nesnáším nespravedlnost. A pak taky hloupost, s níž se pojí neochota naslouchat jiným názorům. Což mi ovšem nebrání snažit se dotyčného přesvědčovat racionálními argumenty, v tom umím být urputná, i když to bývá mnohdy ztráta času. 

Jste předsedkyní sněmovního Výboru pro obranu a Podvýboru pro válečné veterány. Proč jste si vybrala zrovna tato témata, tedy obranu a bezpečnost? 

Protože je považuji za zcela klíčová a protože chci, aby jim i v rámci Sněmovny byla věnována dostatečná pozornost. Zajištění obrany a bezpečnosti je nezbytnou podmínkou existence státu, jeho rozvoje a suverenity. V minulém roce jsme vzpomínali na sté výročí vzniku Československa a v této souvislosti bychom si měli všímat, že již tehdejší státníci si uvědomovali, že bez vlastní armády a zajištění bezpečnosti nás nikdo nebude brát vážně. I když žijeme v relativně klidném geopolitickém regionu a Česká republika patří mezi nejbezpečnější země na světě, nelze brát vlastní obranu na lehkou váhu. V posledních letech vidíme, jak se bezpečnostní situace ve světě radikálně proměňuje. Chci svou prací přispět k tomu, abychom byli na krizové situace připraveni. A také abychom nezůstávali nic dlužni ani našim spojencům, s nimiž sdílíme odpovědnost za vlastní bezpečí.

K válečným veteránům pak chovám neskonalou úctu jako k lidem, kteří byli ochotni dát to nejcennější za svobodu naší země a obranu našich hodnot. Je nezbytné si tyto hrdiny připomínat i jako jasný důkaz toho, že náš národ není národem zbabělců, jak je nám mnohdy podsouváno. Ve 20. století jsme překonali dvě totality a desítky let nesvobody, s následky čehož se potýkáme dodnes. Měli bychom si svých svobod a práv více vážit. V Praze 2 si to připomínáme často − publikacemi, výstavami i velkými akcemi, jako je například Den válečných veteránů na náměstí Míru.

Jak vás v tomto prostředí obrany a bezpečnosti vnímají muži? Nejsou někdy přezíraví? Zaregistrovala jste někdy z jejich strany pokusy o diskriminaci? 

Rozhodně si nestěžuji na prostředí politiky, co se poměru mužů a žen týče. Jsem důkazem toho, že i v „mužském“ prostředí se žena může, když chce, svou prací prosadit, a za diskriminaci bych považovala jediné – jakékoli hloupé kvóty pro ženy. Ve Výboru pro bezpečnost jsem jedinou ženou a donedávna tomu tak bylo i ve Výboru pro obranu, ale nikdy jsem s tím neměla problém. Spíš mě možná mrzí, že se na to stále někdo ptá. Jako by ženy byly stále vnímány coby hloupější a neschopné ozdoby mužů (úsměv). 

V roce 2014 jste se výrazně angažovala při klíčové novelizaci branné legislativy. Velké úsilí jste věnovala zlepšení podmínek pro příslušníky armádní aktivní zálohy. Jaká je dnes realita?

Aktivní záloha byla dlouhou dobu poněkud opomíjenou součástí armády. Nová legislativa, na které jsme tehdy ve Výboru pro obranu velmi intenzivně pracovali, přinesla dost podstatnou změnu, ať už jde o motivační nástroje, podmínky služby záložáků nebo kompenzace pro jejich zaměstnavatele. Díky tomu zažíváme nebývalý zájem ze strany veřejnosti a počet záložáků se více než zdvojnásobil (z přibližných 1200 na necelé 3000). Mám z toho velkou radost, protože aktivní záloha je významnou oporou armády, rozšiřuje její potenciál, dává možnost, aby se zapojili „srdcaři“, kteří chtějí převzít svůj díl odpovědnosti za naši obranu, a to na dobrovolné bázi.

Jste známá svým postojem ke komunistům. Pamatuji si váš nekompromisní výrok, že jsme u komunistů opatrnější než u nacistů. „Dokud nezmizí dvojí metr u posuzování nacismu a komunismu, bude pro lidi velice snadné hanobit kohokoli a překrucovat historii,“ vyjádřila jste se doslova pro Hlídacího Psa v kauze poslankyně Semelové, jejíž výroky o Miladě Horákové zvedly spoustu slušných lidí ze židle. Vaše vnímání zločinů komunismu a jejich nutného odsouzení asi nedoznalo nějakých výrazných změn?

V žádném případě ne. Zločiny komunismu i nacismu nejsou ve své závažnosti rozdílné. A bohužel s dědictvím komunismu se vyrovnáváme dodnes. Je pro mě nepřijatelné, že komunisté mají vinou Andreje Babiše a sociálních demokratů jakýkoliv vliv na současné směřování naší země. I přes svůj nejnižší volební zisk diktují své priority vládě a mohou ji v řadě věcí vydírat, naposledy jsme byly svědky nehorázného zdanění církevních restitucí. 

Jaké byste navrhovala vy sama řešení, kdy je zde tato strana 30 let po sametové revoluci stále legální, a naopak získává podporu mladých lidí, kteří neměli šanci (díky bohu) éru komunismu zažít? Myslíte, že osvěta může některé zaslepence vrátit zpět do reality?

Osvěta je rozhodně důležitá. Je nezbytné stále zvěrstva komunismu připomínat a důsledně vyvracet jakékoliv úvahy o tom, že komunismus měl i svá pozitiva. Režim, který nedává svobodu, špehuje, zavírá a zabíjí své občany, žádná pozitiva nemá. Na zákaz komunistické strany je již pozdě, ale musíme usilovat o to, aby veřejnost nezapomínala.

Váš výrok z roku 2015 zní: „Největší hrozbou je, že budeme k bezpečnosti a obraně přistupovat stejně hazardním způsobem, jako tomu bylo doposud.“ Změnilo se za ty necelé čtyři roky v naší společnosti něco zásadního?

Bohužel jsme se v oblasti obrany a bezpečnosti příliš neposunuli. Pokud jde o modernizaci armády, čtyři roky ministra obrany Stropnického byly promarněným obdobím. Byl sice nejdéle sloužícím ministrem tohoto resortu, ale zároveň také nejpasivnějším. Nadále neplníme závazek výdajů na obranu ve výši 2 % HDP daný spojencům. Přestože rozpočet obrany roste, vláda nedodržuje ani to, co si sama předsevzala. A opakované snahy ODS o nápravu uzákoněním tohoto závazku shazuje ze stolu. Naposledy se tak stalo před několika týdny. 

Příslušníci bezpečnostních sborů čelí nejistotě, zda tu poslanec ANO, tu komunistický poslanec nenavrhne snížení nebo dokonce zrušení výsluhových nároků. Policie trpí nestabilitou a vysokou odchodovostí. Současná vláda stále hazarduje s naší bezpečností a obranou. Má jen jedno velké štěstí, že čerpá z příznivé ekonomické situace, kterou nastartovala zodpovědná politika pravicových vlád. Právě ekonomický růst do jisté míry zamaskoval a schoval řadu problémů, které se nám mohou v budoucnu šeredně vymstít.

Považujete se za vlastence? Souvisí váš současný obor se zálibou v historii naší země?

Ano, jsem vlastenec. A těší mě, že jste použila právě tento výraz, který je dnes na jednu stranu zneužíván různými extrémisty, a na straně druhé je zesměšňován či zlehčován. Já se považuji za vlastence v pravém slova smyslu. Za člověka, který je hrdý na svou zemi, její historii, kulturu a významné osobnosti a který bude vždy hájit její suverenitu a hodnoty, na kterých stojí, včetně pevného ukotvení na Západě. Jsem přesvědčena, že vztah k vlastní zemi je třeba posilovat, ale nikoli příklonem k extremismu.

Proč nejsou mladí lidé hrdí na to, že jsou Čechy? Tohle povědomí se posledních pár let evidentně vytrácí.

Nemyslím si, že by šlo jen o záležitost mladé generace, ale spíš o obecný jev. Jednou z příčin je nepochybně dědictví komunismu, který před úctu k vlastní zemi a jejím dějinám stavěl jiné „hodnoty“. To samozřejmě mělo dopad na společnost a na výchovu v rámci rodin. Dále se domnívám, že ani dnes stát a jeho čelní představitelé bohužel nekladou na vlastenectví takový důraz, jaký by byl zapotřebí. I proto, že chybí elita národa v prvorepublikovém smyslu. Vlastenečtí vzdělanci byli nuceni opustit svou zemi ve třech velkých vlnách (r. 1938, 1948 a 1968), čili vyrostly celé generace bez dostatečného filozofického a politického vzoru. Veřejný diskurz se dnes věnuje zcela jiným, povrchnějším otázkám, a v neposlední řadě někteří představitelé státu nejsou příklady hodnými následování. 

Uměla byste nastínit, jakým způsobem by měla být prováděna efektivní osvěta mládeže v oblasti obrany své země?

Ačkoliv již dnes existuje celá řada aktivit v oblasti přípravy žáků základních a středních škol na krizové situace, včetně těch týkajících se obrany, jsou poměrně roztříštěné a závisí fakticky na aktivitě škol a jejich zřizovatelů, na osobní vůli a zájmu pedagogů a ředitelů. To se ukazuje být nedostatečné, obecně je edukace a osvěta v oblasti obrany či přípravy na krizové situace velmi zanedbaná. V osnovách mají svůj prostor jiná nadbytečná témata, která ovšem v případě krize budou k ničemu. Nechci děsit nějakými katastrofami nebo napadením nepřítelem, ale jde o celou řadu situací, v nichž se kdokoliv může ocitnout – přírodní pohromy, teroristické útoky, autonehody atd. To vše jsou momenty, které jsou dnes reálné a na které by každý měl být alespoň základním způsobem připraven. 

Takže by žáci měli opět běhat s pytlíky na nohou?

Tato reminiscence se samozřejmě nabízí, ale o to tu v žádném případě nejde. Dospívající děti by se měly zkrátka naučit, jaké je to přežít bez moderních technologií, aby nepovažovaly za stezku odvahy vše, co je mimo dosah wi-fi. Naučit se základní orientaci ve fungování jednotlivých prvků integrovaného záchranného systému. Co dělají záchranáři, hasiči, policisté, vojáci atd. A samozřejmě společně s tím by se měla zvýšit povědomost a připravenost dětí a mládeže na krizové stavy a mimořádné události, takové to „co dělat, když…“

Jste známá jako nekompromisní obhájkyně civilního držení zbraní. Jaký je vlastně váš vztah ke zbraním?

Nevím, jestli nekompromisní, ale rozhodně se snažím zastávat hlas zdravého rozumu. Nejsem pro nějaké uvolnění pravidel či pro absolutní liberalizaci držby zbraní. Jsem pro zachování stávajícího právního rámce, který je vyvážený, pokud jde o práva a povinnosti, a garantuje, že zbraň nemůže legálně získat každý, pokud nesplní jasně dané podmínky. Zbraň je nástroj, stejně jako nůž nebo automobil. Může být nebezpečný, ale také může být dobrý pomocník. Zbraň není dobrá, nebo zlá – to jsou jen lidé, kteří ji mají v ruce. A přísné zákazy nezabrání tomu, aby nedošlo k nelegálním činům, naopak. 

Vy sama máte zbrojní průkaz? A střílíte ráda?

Ano, mám, a chodím na střelnici ráda. Je to určitý způsob relaxace a odpočinku, stejně jako jiné adrenalinové sporty.

Jste pracovně velmi vytížená žena, zbývá vám čas také na rodinu, přátele a koníčky? 

Máte pravdu, jsem workoholik. Odpočívat ale umím. Ráda si zajdu s přáteli na skleničku dobrého vína, začtu se do knihy, snažím se jít si občas zaběhat. A kromě zmíněné střelby je mou velkou zálibou také potápění, i u nás v České republice. Ačkoliv nemáme moře, i zde je řada krásných míst, kde se lze potápět. 

Cestujete do zahraničí i mimopracovně, uděláte si čas na vysněnou dovolenou?

Mimopracovně se do zahraničí moc nedostanu, snad někdy v létě – právě do míst, která jsou oblíbenými potápěčskými destinacemi.

A jaká destinace je vám tedy nejbližší? 

Mám velmi ráda Izrael, mentalitu zdejších lidí, památky, prostě genius loci, ale i jejich vynikající víno. Dřív jsem ráda občas jela do Itálie, za mořem, gastronomií, ale i na nákupy. A velkým zážitkem pro mě bylo procestovat autem Spojené státy.