Státní zastupitelství včera, dnes a zítra

Většina čtenářů asi bude znát humornou scénku Felixe Holzmanna s Ivou Janžurovou coby prodavačky vstupenek na italský film Včera, dnes a zítra. Situace okolo státního zastupitelství aktuálně svou zmateností tuto scénku připomíná. 

Bylo o stíhání premiéra rozhodnuto včera, dnes nebo snad až zítra!? 

Z pohledu vývoje „státní zastupitelství včera“ představuje právní úpravu obsaženou především v zákoně o prokuratuře č. 60/1965 Sb. ve znění pozdějších novel a doplňků až do roku 1990. Zákonem se prolíná princip centralizace, všichni nižší jsou podřízeni vyšším. Generální prokurátor, ale i všichni další vedoucí prokurátoři řídili a kontrolovali všechny podřízené prokuratury a prokurátory tím, že určovali rozsah jejich činnosti a vydávali pro ně závazné příkazy.

„Státní zastupitelství dnes“ je opřeno o zákon č. 283/1993 Sb. a jeho další novely. Zákon chtěl reagovat na změny po listopadu 1989, a proto zavedl i zcela nové označení pro prokuraturu „státní zastupitelství“. O jeho nevhodnosti asi není příliš pochyb, neboť jde o označení zavádějící. Změna pouze pro změnu zpravidla nebývá nejlepším řešením. Podstatné ale bylo, že centralizace byla odbourána tím, že se upravily vztahy uvnitř soustavy a zejména Nejvyšší státní zastupitelství a vrchní státní zastupitelství již příkazy nemohou zasahovat do celé soustavy. Nadřízenost vedoucích státních zástupců nad státními zástupci v jejich úřadech však zůstala zachována, a tito mohou dávat pokyny svým podřízeným při vyřizování věci. Státní zástupci ale nejsou povinni se řídit pokynem, pokud je v rozporu se zákonem. Dále platí, že nejblíže vyšší státní zastupitelství může dávat písemné pokyny nejblíže nižšímu státnímu zastupitelství, a toto státní zastupitelství se pokyny řídí. Nikoliv však v případě, že je pokyn v rozporu se zákonem. Pro oba tyto případy zjednodušeně řečeno platí, že v situaci odmítnutí splnění pokynu si věc vyřídí sám ten, kdo pokyn vydal. 

Současná situace, která vznikla na Městském státním zastupitelství v Praze, svědčí o tom, že sice v trestní věci „Čapí hnízdo“ probíhal proces, který je v souladu se zákonem o státním zastupitelství, avšak který v plném světle ukázal problémy státního zastupitelství, a těmi jsou opakující se úniky informací, formálnost dozoru a dohledu, neochota (možná spíše obava) nést osobní odpovědnost za rozhodnutí, když se lze schovat za kolektivní úvahy a rozhodování. Zajímavé bude sledovat, zda též Vrchní státní zastupitelství v Praze využije svá dohledová oprávnění. Skutečností je, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je v současné době po tři měsíce toliko v rukou Pavla Zemana jako nejvyššího státního zástupce.

Jen na okraj si dovolím poznamenat, že uvedené postupy z praxe narážejí a jsou v rozporu s voláním a neustálým proklamováním nezávislosti státních zástupců při vlastním rozhodování. Podle mého názoru však současná právní úprava s úlohou vedoucího, který dá pokyn či si věc vyřídí sám, rozhodně nezávislost státního zastupitelství neohrožuje (vhodné by pravděpodobně bylo, aby taková rozhodnutí, kde si vyhradí aprobaci vedoucí, byla pod jeho jménem rovněž vydána). Větším ohrožením nezávislosti fungování soustavy je snaha Unie státních zástupců zasahovat do jeho činnosti výzvami, komentáři či personálními intrikami. Posun Unie, která nenese žádnou odpovědnost od doby jejího zakládání JUDr. Ctiradem Löffelmannem, je naprosto zřejmý. Původně se jednalo o profesní uskupení, které hájilo platovou rovnost v justici, nezasahování politiků do práce státních zástupců, rovnost státních zástupců se soudy ohledně bezpečnostních prověrek apod. Dnes se jedná o lobbistickou skupinu, která státní zastupitelství úzce propojuje s politikou a politiky, nahrazuje tak úkoly nejvyššího státního zástupce, tvoří kádrovou základnu pro pozice na státním zastupitelství. To, že si Unie osobuje právo vyzývat jednotlivé státní zástupce k podávání vysvětlení v konkrétních kauzách či krocích a následně pak i toto hodnotit, by mohlo nechávat v klidu pouze alibistického nejvyššího státního zástupce. 

Státní zástupci současnosti usilují o zásadní změny v soustavě a jejich začlenění v rámci ústavy. Je třeba objektivně zmínit, že některé zamýšlené změny nejsou z hlav státních zástupců či Ministerstva spravedlnosti, ale jsou dlouhodobým požadavkem evropských institucí. Jedná se např. o stanovení funkčního období vedoucích zástupců, včetně nejvyššího, dále o zajištění neodvolatelnosti vedoucích státních zástupců jinak nežli na základě kárného řízení. Ač jde o změny, kterým v zásadě nelze nic vytknout, rozhodně je však nelze spojovat s opravdovou nezávislostí. Její podstata spočívá zejména v nezávislosti personálního obsazování a v nezávislosti rozpočtové. S těmi současná navrhovaná právní úprava nepočítá. Nepočítá a neřeší ani zásadní předpoklad zvýšení kvality práce státních zástupců, kterým by bylo vyvozování osobní odpovědnosti v případech, kdy je pod jejich dozorem a pod jejich pokyny vedeno trestní řízení, které po několika letech končí zproštěním či zastavením pro to, že od počátku bylo zřejmé, že věc nepatří do působnosti trestní justice. Takových případů bohužel přibývá.

Jaké bude „státní zastupitelství zítra“ se teprve ukáže.