Tapis rouge, red carpet alias nejslavnější koberec na světě

Mezinárodní filmový festival v Cannes, to jsou fascinující filmy z celého světa, slavná porota, třpytivé hvězdy. Akce tak nablýskaná, že její lesk oslňuje půlku světadílu. Každý rok přijíždí na filmový festival pod palmami tolik hvězd, jako na Oscary. Necelé dva týdny se největší celebrity procházejí po nejžádanějším šedesát metrů dlouhém červeném koberci, vycházejí po nejčastěji fotografovaných schodech světa, skvěle se baví na party a diskutují o filmech. A hlavně chtějí být co nejvíce vidět!

Cannes nebylo odjakživa hlavním městem filmového průmyslu. Původně malá rybářská vesnička si až do poloviny 19. století žila svůj poklidný život. V tomto období se tu usadil anglický kancléř lord Henry Brougham a francouzská smetánka si zde postupně vystavělahonosné vily. Se stejným nápadem ji pak následovali britští aristokraté. Začaly se budovatlázně, bylo dokončeno několik železnic a započala stavba bulvárů a kasin pro tu nejbohatšíklientelu, která v té době jezdila do Cannes především v zimě. Posléze vyrostla hlavní promenáda La Croisette a vypadalo to, že prvnímu ročníku filmového festivalu už nic nestojí v cestě, ale...

Benátky, Biarritz, Cannes

Historie festivalu se začala psát už v roce 1938 v Benátkách, které pořádaly nejstarší mezinárodní filmový festival. Tehdejší porota pod tlakem Hitlera a Mussoliniho několik hodin před vyhlášením výsledků změnila vítěze ve prospěch nacistických propagandistických dokumentárních snímků. Šokován těmito událostmi, začal se tehdejší francouzský diplomat a historik Philippe Erlander vážně zaobírat myšlenkou na uspořádání skutečně nezávisléhofestivalu ve své rodné zemi, kde by umění nebylo ovlivněné politickým manévrováním.Nápad se tehdy setkal s podporou francouzských autorit, a coby pořadatelské město byl vybrán Biarritz ležící na atlantickém pobřeží Francie. Cannes vstoupilo do hry až ve chvíli, kdy se nepodařilo představitelům města Biarritz sehnat peníze.

První ročník se měl konat v září roku 1939, ale pod hrozbou války byla akce odložena,původně jen o několik dní. Jenže situace se nezlepšila, a když 3. září Francie a Anglie vyhlásily Německu válku a byla nařízena všeobecná mobilizace, celý festival se musel zrušit. K jeho obnovení došlo až po skončení války a první ročník proběhl v roce 1946. Tehdy se na něm představilo kolem čtyřiceti celovečerních filmů z osmnácti zúčastněných zemí. Úspěch slavila především italská kinematografie a její vlna neorealismu, které vévodil režisér RobertoRossellini s válečným dramatem „Řím, otevřené město“.  Cenu za nejlepší ženský herecký výkon získala jedna z nejkrásnějších francouzských hereček minulého století − Michèle Morgan. Šlo o film „La Symphonie Pastorale“, který také vyhrál jednu z devíti cen Grand Prix.  

V 50. letech minulého století se festival stal nejpopulárnější filmovou událostí roku, a to hlavně díky přítomnosti takových hvězdných herců, jakými byli (a někteří stále ještě jsou) Kirk Douglas, Sophia Loren, Grace Kelly, Brigitte Bardot, Cary Grant, Romy Schneider, Alain Delon, Gina Lollobrigida či dokonce Pablo Picasso. 

Knížecí svatba

V roce 1954 přišla na Azurové pobřeží s filmem Alfreda Hitchcocka Okno do dvora mladá americká herečka Grace Kelly. V následujícím roce se zúčastnila Mezinárodního filmového festivalu, aby představila film „Country girl“ George Seatona. Novinář Pierre Galante využiljejí přítomnosti na francouzské Riviéře a zorganizoval pro Grace nejen focení v Monaku, ale také setkání s jeho vladařem, princem Rainierem. O dva roky později, 22. dubna, den před otevřením festivalu, se konala jejich svatba. Datum zvolili z toho důvodu, aby všichni herečtí kolegové budoucí kněžny mohli jít ze svatebního obřadu rovnou na otevření filmového festivalu v Cannes. 

Stávka fotografů

O hvězdě, která není vidět, nikdo neví, že je hvězda. Právě proto jsou hvězdy závislé na fotografech a není dobré si je rozzlobit. První, kdo způsobil stávku na schodech filmového paláce, byl Paul Newman. V roce 1975, kdy byl slavný modrooký herec pozvaný do Cannes na festival, odmítl po dlouhé a únavné cestě přes oceán pózovat fotografům. Na to konto večer, v průběhu slavného výstupu po schodech festivalového paláce, položili všichni zúčastnění fotografové své fotoaparáty na zem na protest proti něčemu, co považovali za rozmar americké hvězdy. Paul Newman později připustil, že to byla největší lekce, jakou kdydostal. Z jeho ostudy se bohužel nepoučila francouzská herečka Isabelle Adjani. V roce 1983, v průběhu promítání svého nového filmu „L'Eté meurtrier“ (Vražedné léto), ignorovala tiskovou konferenci a večer, na oplátku, ignorovali fotografové ji. Při jejím výstupu po dvaceti čtyřech festivalových schodech se situace s odložením přístrojů na schody opakovala s tím rozdílem, že se k ní fotografové navíc demonstrativně otočili zády. Adjani vystoupala po slavném červeném koberci za občasného pískání a bez jediného cvaknutí spouště.

Skandály a omyly

O skandály na slavném festivalu nikdy nebylo, není a asi ani nebude nouze. Omyl jednoho asistenta dokonce v minulosti rozhodl o tom, kdo byl nakonec prezidentem poroty této slavné filmové události. V roce 1980 byl za šéfa poroty vybrán dánský režisér Douglas Sirk. Jenže asistent, který ho měl kontaktovat, se spletl, a zavolal americkému představiteli Spartaka Kirku Douglasovi. Ten s nabídkou nadšeně souhlasil a Cannes mělo svého prezidenta! 

Palme d’Or neboli Zlatá palma je nejvyšší francouzské filmové ocenění udílené každoročně na filmovém festivalu v Cannes. Tuto legendární cenu vyrábí již od roku 1955 švýcarské klenotnictví Chopard, které je zároveň sponzorem festivalu již více než dvacet let. Své nejluxusnější šperky půjčuje hvězdám, jako jsou Cate Blanchett, Julianne Moore, Sharon Stone, Gwyneth Paltrow, Penélope Cruz, Scarlett Johansson či Catherine Deneuve. V roce 2013 však měly hvězdy smůlu! Zloději ukradli z pokoje hotelu, který se shodou okolností nacházel přímo naproti služebně městské policie, šperky v hodnotě více než milion dolarů. Z krádeže byli obviněni tři Alžířané, kteří prodali svůj lup za 30 000 eur. Opravdu hluboko pod cenou! Soudce jim za tuhle akci, která se zapsala do dějin festivalu černým písmem, napařil čtrnáct let vězení.

… a Cannes stvořilo Bardotku

V roce 1955 se na Azurovém pobřeží nezrodilo jenom nové ocenění – soška Zlaté palmy, ale také mýtus − francouzská hvězda a ikona, která symbolizuje osvobozenou a přirozenou ženu. Brigitte Bardot natočila jenom několik málo filmů před tím, než ji Roger Vadim zvěčnil ve filmu „… a Bůh stvořil ženu“. Do Cannes se vrátila v roce 1967 a její výstup po červeném koberci vyvolal davové šílenství. Mimochodem, trval celou jednu hodinu. Obklopená rozvášněným davem fanoušků a fotografů prohlásila, že to byla absolutní noční můra…Navzdory tomu Brigitte Bardot věřila, že právě festival stvořil její mýtus, mýtus B. B. 

Puritánství i frivolnost, okázalost i strohost, trapnost i vznešenost. Lesk, třpyt a pozlátko, bujaré mejdany v barech, na jachtách a přilehlých zámečcích, to vše okořeněné pikantními skandály. Nádherné večerní róby doplněné střevíčky na ultra vysokých podpatcích, ale i nevkus a obrovská míra extravagance. A k tomu velká spousta dobrých i špatných filmů… To vše je mezinárodní filmový festival v Cannes. Místo, kde hvězdy různých velikostí sestupují z negativu mezi smrtelníky a vytvářejí sen. Sen, který je v jednu chvíli silnější než skutečnost, a člověk se sny je o moc šťastnější než člověk beze snů.