BUĎ SÁM TOU ZMĚNOU, KTEROU CHCEŠ VIDĚT VE SVĚTĚ

Slova indického politika a duchovního vůdce Mahátma Gándhího zrcadlí to, o čem jsme si povídaly s Olgou Plojhar Bursíkovou. Jak moc důležité je stát pevně sama za sebou a znát svoji hodnotu. Když si to člověk uvědomí, zjistí, že je v něm něco většího a že může překonat všechny překážky. Každý z nás může jít příkladem a inspirovat ostatní. A i pomocí malých krůčků pomáhat zlepšovat svět.

Řekni mi něco o své cestě za sny. Děláš modeling a herectví, ale na studiích ses věnovala něčemu jinému. 

Po gymplu jsem šla na vysokou školu do Cardiffu, hlavního města Walesu. Studovala jsem kulturní kritiku, anglickou lingvistiku a komunikaci. Když jsem přijela na léto domů, za honorář z první reklamy jsem si koupila vysněného koně. Našla jsem si dvě krásné brigády, dělala jsem průvodce po galeriích, a také se zamilovala. Najednou jsem zjistila, že v Anglii mám jen školu, ale v Praze ten „květnatej“ život, a už jsem se tam prostě nevrátila. Bakaláře jsem si nakonec dodělala v Praze v oboru mediální komunikace a magistra jsem dokončila v Londýně, tam jsem studovala business management. Byla to pro mě výzva, takové vykročení z mé komfortní zóny, ale toužila jsem se posunout jiným směrem. 

A jak se tedy do tvého života dostal modeling? Dnes tě živí tvoje tvář.

To je trochu paradox. Na škole jsem měla přezdívku pihovatá zrůda. Fakt. Oblékala jsem se jako kluk a určitě jsem nepatřila mezi třídní krasavice. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat modeling. Chtěla jsem se věnovat herectví. Jenže k němu bez studia a kontaktů jednoduchá cesta nevedla. Přes castingy jsem se dostala k prvním reklamám, postupně i k modelingu a k malým rolím v seriálech, dokonce jsem se „mihla“ ve filmu. Momentálně mě modeling živí, což je v Čechách takový malý zázrak. Přiznávám, že jsem se dlouho srovnávala s tím, že se neživím hlavou a nepracuji v oboru, který jsem vystudovala. Dnes si za svou prací stojím i přesto, že v naší intelektuální rodině je to vlastně ostuda. Rodiče o mé práci nemluví, pro tátu je to tabu. Ale já jsem ve své práci šťastná. Stát pevně sama za sebou je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Velkou podporu mám od sestry a od manžela. 

Dojít k tomuto postoji není vůbec jednoduché. Nemohla jsem si nevšimnout, jak vnímáš svět okolo a že ti nejsou lhostejná ekologická témata. Vyrůstala jsem o pár let dřív než ty a v mém dětství vůbec nebylo běžné třídit odpad nebo přemýšlet nad tím, jakou ekologickou stopu po sobě zanecháváme. U tebe to bylo jinak?  

Ano, oba rodiče mě vedli k tomu, abych přemýšlela nad tím, jak se chováme k naší planetě. Maminka vždycky hodně šetřila vodou i energií, ne kvůli penězům, ale právě z ohleduplnosti k přírodě. Žádné dlouhé sprchování, žádné zbytečné vození do školy a na kroužky autem, žádné vyhazování jídla a plýtvání. Bylo to pro nás přirozené.

Jakou roli v tom hrál tvůj táta, porevoluční ministr životního prostředí? 

Táta byl zápalkou v mém ekologickém počínání. Vnímám ho ale spíš jako „makroekologa“. Zajímá se o celý svět a snaží se pomoci ve velkých kauzách obrovskými kroky. A ty já dělat nemůžu. Takže sebe vnímám spíš jako „mikroekologa“. Jsem důslednější v těch menších krocích. Zajímám se, odkud pocházejí potraviny, které jím, jak daleko cestovaly. Nepoužívám plast, když nemusím, nejezdím zbytečně autem. 

Ekologicky smýšlející rodina…

Já jsem si třeba dlouho myslela, že to tak dělá každá rodina. Byli jsme zvyklí třídit, neplýtvat a odvážet věci do sběrných dvorů. Všechno, co jsme dělali, se stalo naším návykem a nepřišlo mi to jako nic zvláštního nebo odlišného. Nejsem ale žádný profesionál nebo specialista na ekologii. I já často hřeším, jídlo kupuju podle chutí, ne jen lokální a sezonní, lítám letadlem a na výlety jezdíme často autem do odlehlých míst, kam nejede MHD. Rozhodně nejsem dokonalá a občas mi chybí důslednost. Ale snaha tam je. Chci mít ze sebe dobrý pocit. Vnímám to tak, že každý malý krok může něčemu pomoci. A kdyby to tak dělal každý, bylo by to krásné. 

Dej mi nějaký tip, jak nakládat s nepotřebnými věcmi. Mám pocit, že mám všeho přebytek a někdy mě to až ubíjí. 

Když jsem byla malá, maminka o mě říkala, že jsem děsná bordelářka a že si mě nikdo nevezme. Fakt jsem to tak měla a postupně jsem začala zjišťovat, že když mám kolem sebe nepořádek, udělám toho míň, jsem míň spokojená. Když mám nepořádek v kuchyni, dokonce hůř jím. Došla jsem k tomu, že čisté povrchy mě dělají harmoničtější a spokojenější. Že by každá věc měla mít své místo a když to jde, měla by být uklizená uvnitř nějaké skříňky. Stále se učím a svou domácnost proměňuji podle konmari metody, kterou vymyslela japonská specialistka na čistý styl života Marie Kondo. Ta říká, že největším problémem v domácnosti jsou věci, které ti zaplavují život. Její přístup se zakládá na přísném minimalismu. Napsala o tom dvě knížky a natočili s ní i seriál o uklízení. 

To zní skvěle. Zkusím metodu aplikovat i na svůj život. 

Mě to hodně oslovilo a fakt to funguje. Věci, které vlastníme, nás silně ovlivňují. Důležité je, aby ti věci, které vlastníš, přinášely radost, abys je skutečně potřebovala a také užívala.

Jak ten pořádek udržuješ? 

Už pár let se s manželem snažíme dodržovat pravidlo, že kdykoli si něco nového pořídíme, musíme něco starého vyřadit. Když chci vyzkoušet nový krém na obličej, musí být ten současný úplně vypotřebovaný nebo ho musím předat dál, mamince, sestře nebo kamarádce. Snažím se všechny věci nahrazovat. Nechci zkrátka nakupovat a dál hromadit. Místo suvenýrů a věcí z cest si spíš vozím jídlo, stejně mi to dělá největší radost.

Co konkrétně děláš pro to, abys po sobě zanechala co nejmenší ekologickou stopu, v každodenním chodu?

Jé, toho je. Když trávím den na pochodu, tak mám takovou malou výbavu proti zbytečným obalům a plýtvání v kabelce. Nikdy neodejdu z domova bez lahve na vodu nebo termosky. V průběhu dne si do ní vodu doplňuji. Nemusím pak kupovat vodu v plastu. Často si beru i svůj termohrnek na kávu. V dnešní době je naštěstí běžné nechat si načepovat kávu místo do plastu do vlastního hrnku. Pak mám s sebou vždycky klasickou českou síťovku na nákup. Umí se zvětšit do neskutečných rozměrů. No a pak mám v kabelce své oblíbené „frusacky“. Jsou to sáčky se šňůrkou z unikátního kompostovatelného materiálu, které se dají prát. Vkládám do nich ovoce, zeleninu nebo pečivo, nepoužívám mikrotenové sáčky. Jsou pro mě tím nejlepším spojencem v boji proti jednorázovému odpadu.

Jak na to koukají v obchodech? 

Už to nikde neřeší, dlouho se mi nestalo, že by se nad tím někdo pozastavil. Maximálně mi řeknou, že mám pěkné sáčky. Jsou navíc průhledné, takže všichni vidí, co v nich mám. Fajn je, že si takové pytlíky můžou lidé sami ušít, třeba ze starých záclon. 

Eko téma je teď hodně aktuální a propírané. 

Přesně tak. Tohle všechno, o čem si povídáme, se začíná stávat trendem. Poprvé za celý můj život se něco hýbe. Když jsem byla mladší, byla jsem s touto tématikou trapná. Lidé mě často „smetli“, že všechno zbytečně řeším. Občas i padlo, že jsem ekoterorista. Ale když se z toho stane móda a dostane se takové chování do mainstreamu, je to za mě jen dobře. 

Co dalšího by mohli eko začátečníci, jako jsem já, udělat? 

Určitě můžeš začít přemýšlet nad tím, kolik jídla doma vyhazuješ a co přesně jíš. Zkus omezit maso a mléčné výrobky a ověřuj si jejich původ. Nahraď kravské mléko rostlinným a nepodporuj velkochovy. 

A mimo jídlo? Třeba v kosmetice? 

Toho je zase spousta. Já se odličuji kokosovým olejem a snažím se používat hlavně přírodní kosmetiku bez zbytečné chemie. Stejně tak i přírodní úklidové prostředky. Dnes už je výběr obrovský. Nepoužívám jednorázové odličovací tamponky, ale mám bambusové, které se dají vyprat a použít opakovaně. Kartáček na zuby také nemusí být z plastu a čistítka uší už mají v drogeriích zcela rozložitelná. Stačí se dívat po šetrnějších alternativách co se obsahu i obalu týče a začít u těch malých věcí v každodenním životě. A jdi na to postupně, skutečně stačí uchopit jednu věc, zamyslet se nad ní a udělat z ní návyk. Říká se, že prý člověku stačí 31 dní na to, aby si na něco zvyknul. Takže každý den to budeš opakovat a pak už je jednoduché v tom pokračovat. 

 

Olga Plojhar Bursíková 
modelka a herečka
www.olgaplojhar.com

 

Vizitka

• Modelka, která mluví čtyřmi jazyky.
• Vystudovala mediální komunikaci v Praze a business management v Londýně.
• Je dcerou politika Martina Bursíka, který byl místopředsedou vlády, ministrem životního prostředí a také předsedou Strany zelených. V roce 2012 byl vyznamenán Cenou Josefa Vavrouška za zásluhy o životní prostředí.
• V dětství se jí smáli za to, jak vypadá. 
• Dnes můžete vídat její krásnou tvář na stránkách časopisů nebo v reklamách.
• Objevila se v několika filmech, seriálech a videoklipu.
• Je aktivní na sociálních sítích, na svém instagramu má v tuto chvíli přes 16 tisíc fanoušků
• Inspiruje svým přístupem k ekologii
• Oblíbené motto: Co vyzařuješ, to přitahuješ.