Vendula Pizingerová: „Už umím být sama, ale ne bez lásky.“

Vendula Pizingerová: „Už umím být sama, ale ne bez lásky.“

Vendula Pizingerová: „Už umím být sama, ale ne bez lásky.“

Pro chlapa prý udělá první poslední. „Je to asi výchovou,“ říká Vendula Pizingerová. „U nás doma to tak dělaly všechny ženský.“ A tak pochoduje s manželem po horách, střílí z pistole, spí pod širákem. Ale baví ji to, člověk tak prý objeví úplně nové obzory. Na druhou stranu po čtyřicítce objevila i kouzlo samoty, kterou dřív nesnášela…

Je to pár dnů, co zemřel Karel Gott, jak na něj vzpomínáte? Měla jste možnost poznat ho přece jen hodně zblízka vzhledem k tomu, že byli s vaším prvním manželem, Karlem Svobodou, dlouholetí přátelé.

To dopoledne, kdy se roznesla zpráva o jeho smrti, přišel můj syn domů a povídá: „Mami, umřel Karel Gott. To mi vysvětli, jak je něco takovýho možný?“ A to není žádný fanoušek populární hudby. I pro mne, jako pro spoustu jiných lidí, je vlastně nepředstavitelné, že tu už Karel Gott není. Přijde mi, jako by se uzavřelo jedno životní období. Nám všem skončilo dětství. I moje první kazeta, kterou jsem dostala od mámy, byla, jak jinak, plná písniček od něj, má nejoblíbenější je dodnes Vážka zimomřivá. Já jsem ho ctila jako umělce i jako člověka. Kromě toho, že měl naprosto geniální hlas, to byl totiž opravdový gentleman, to už se dneska moc nevidí.

Vybavíte si ještě, jak jste se seznámili?

Můj první muž vždycky balil ženský na to, že je seznámí s Karlem Gottem. I na mě to zkoušel. Jenže já se s ním seznámila úplnou náhodou vlastně ještě dřív, než to mohl zaonačit. Čekala jsem v příšerném lijáku na chodníku na tramvaj a zastavili mi Franta Janeček a Karel Gott. A jestli prý nechci svézt, myslím, že to bylo z Rašínova nábřeží k Národnímu divadlu. Pak teda dost koukali...

Smrt Karla Gotta má ještě jednu zvláštní souvislost, která vás s ním pojí, a to nemoc, na kterou zemřel.

Ano, leukémie. Ale naše životy jsou zvláštně propojené i v mnoha jiných rovinách − syn Jakub se narodil 28. května stejně jako Charlotte Gottová. A mimochodem, i vnuk Michala Davida. Musím říct, že tu noc, kdy Karel zemřel, jsem strašně špatně spala. Vzbudila jsem se před jedenáctou večer s hrozně divným pocitem úzkosti a říkala si, že se asi něco stalo.

Na leukémii zemřela vaše malá dcerka a od té doby pomáháte v boji s touto zákeřnou nemocí prostřednictvím Nadace Kapka naděje. Máte nějaký recept, jak vydržet všechno to neštěstí?

Na to nefunguje nic. Já jsem slíbila dceři, že budu pomáhat dětem, které stejně jako ona touhle chorobou onemocní. Tím to pro mne bylo zkrátka dané. Faktem je, že pokud si tím projdete, víte spoustu věcí, o kterých ostatní nemají potuchy. A já pochopila, že to je hlavní důvod, proč musím pomáhat.

A děláte to už skoro dvacet let. Kam jste se za tu dobu posunuli?

Hlavně se posunul výzkum a s ním i počet vyléčených pacientů do úplně neskutečných čísel v porovnání s dobou, kdy jsme začínali. Dnes se vyléčí přes 80 procent nemocných dětí, o tom jsme si tehdy mohli nechat jen zdát. Ani nebylo tolik úspěšných transplantací kostní dřeně. Začali jsme v Motolské nemocnici na hematologicko-transplantační jednotce a dnes už se naše pomoc rozšířila na 45 nemocnic po celé republice. A zdaleka nejen směrem k onkologickým pacientům. Díky Kapce naděje funguje transplantační jednotka už deset let i na Slovensku. Nakupujeme nové přístroje do nemocnic, vybavení, paradoxně mnohdy potřebují třeba infuzní pumpy, monitory životních funkcí, postýlky, prostě celkem běžné věci, které se ale rychle opotřebují. Pomáháme hodně i na poli psychosociální péče, protože podporu potřebuje i rodina pacienta.

Vy už musíte o leukémii a zdravotnictví vůbec vědět opravdu hodně.

No jo, lidi mi furt volají, když je něco bolí, jako bych byla nějaký doktor! Až se musím smát. Pravdou ale je, že lituju, že jsem nevystudovala lékařskou fakultu, protože teď vím, že by mě to bavilo.

Tak nikdy není pozdě...

No to by mě tam museli vozit v šest ráno i s postelí! Já než se o všechny postarám, doma jsou zvyklí na servis. Ráno udělám snídaně, manželovi uvařím oběd, pak jdu vyvenčit psy, máme staforda a pitbulla, ti musejí hodně běhat. Teprve až když všechny obstarám, můžu se věnovat sobě a své práci.

Takže jste pečovatelka?

Já jsem servisní organizace, catering, kuchyně, všechno!

A taxík a rozvozová služba?

To už moc ne, Jakubovi je čtrnáct, obstará se sám.

Vypadáte každopádně spokojeně, máte momentálně šťastné životní období?

Řekla bych, že jo. Jsem už zase pár let šťastně vdaná, skoro čtyři roky, téměř sedm spolu...

Je právě láska − muž a vztah, potažmo manželství − zásadní pro váš pocit štěstí?

Rozhodně. Pokud jsem ve vztahu nespokojená, tak jsem hrozná. City a láska a rodina jsou pro mne zásadní, mám je na nejvyšších místech žebříčku hodnot.

Je lepší být sama než se špatným chlapem?

Já jsem nikdy sama nebyla! Možná jednou asi tak čtrnáct dnů.

Nemá pak člověk pocit, že bez partnera není nic?

Já se věkem samozřejmě už naučila být sama a nevadí mi to, i vzhledem k tomu, že můj muž má spoustu svých zájmů. Dřív jsem to ale nedávala. To jsem neuměla být sama ani chvilku, obvolávala jsem kamarádky a sháněla společnost, kde se dalo. Teď už mám občasnou samotu i ráda, ale přišlo to až po čtyřicítce, asi jak jsem se vyrovnala sama se sebou.

Nicméně bez lásky a muže byste šťastná nebyla...

Ne, to potřebuju pořád. Přesto, že člověk si občas i řekne, jestli by to neměl jednodušší, kdyby byl sám, znáte to, jak po padesátý sbíráte ponožky na podlaze. Mám známou, která vždycky říká, jak mi závidí, že mám doma mladého muže, a já na to: „Jasně, ale kdybys ho měla doma půl roku, to bys viděla…“ Ačkoli věk v tom nehraje až takovou roli, je to prostě chlap a oni mají jiný svět a způsob přemýšlení. Pokud bych já po partnerovi měla vyžadovat, aby mě chápal a rozebíral se mnou emoce a podobně, tak bych si musela vzít kamarádku nebo nějakého gaye. Já nejsem feministka, beru to tak, jak to je. Částečně jsme si to zavinily samy tím, jak „chlapneme“. Kdybychom seděly na parapetu a vyšívaly povlečení do výbavy, tak by to bylo jinak. Ale zase oni chlapi sice žehrají, že jsme je obrali o mužnost, jenže to, že my ženský se o sebe dokážeme postarat, jim podle mě dost vyhovuje.

Co z toho ženství bychom si podle vás měly za každou cenu uchovat?

Ženská by se měla umět nechat hýčkat. To chlapi dělají zpočátku vztahu, aby nás navnadili, ale jen co je ruka v rukávě, tak je konec!

Čím se vy ráda necháte hýčkat? Anebo spíš sama rozmazlujete?

Já hrozně rozmazluju! Ale už s tím přestanu, fakt! I když se mi to celkem vrací, manžel donese občas i kytku nebo mě někam vyvede. Ale to víte, mohlo by toho být víc. Nicméně manžel i syn mají spoustu klučičích zájmů, což ale já se na druhou stranu snažím dělat s nimi!

Co třeba?

Hodně chodíme na treky, s manželem střílíme z pistole, spíme venku v horách...

Vždyť jste říkala, že jste zimomřivá.

No to se nedá nic dělat, musím se obrnit!

A dělala byste tyhle věci i sama, bez muže?

Ne. Člověk sice nemá dělat nic jen kvůli tomu druhému, aby pak nebyl naštvaný, ale mě to baví. Nedělám nic, co by mi bylo proti srsti.

A měla jste to tak vždycky?

Jo, vždycky jsem se snažila vyjít druhému vstříc. To je asi výchovou. U nás doma máma a všechny ženský dělaly pro chlapa první poslední.

A nedovedlo vás to občas někam, kde jste nechtěla být?

Ne, já myslím, že to mám nastavené dobře, kdybych viděla, že je to už za hranou, tak ze sebe nebudu dělat pitomce.

A co naopak nějaké ty holčičí činnosti, uděláte si na ně čas?

Občas zajdu s kamarádkami cvičit, o prázdninách jsme sice byli pořád pryč, tak toho moc nebylo, ale pomalu už zajíždíme do normálního režimu. Taky spolu řešíme módu, samozřejmě, i když ne tolik jako dřív. Ale abych šla někam utratit měsíční plat za kabelku, to ne.

Ujíždíte na něčem?

Ne. Aspoň myslím! Dřív jsem ujížděla na botách. Ale na těch horách jehly moc neunosím. A taky tady v Praze máte za chvíli podpatky pryč.

Máte spíš víc věcí nebo vás oslovil teď tolik moderní minimalismus?

Já jsem megasběratelka! Domácnost mám zařízenou ve stylu Provence, a to je hromadění věcí, to já mám ráda. Všude kytky, vázy a spousta dekorací.

Ozdůbky, kam se podíváš?

Cetky ne. Že bych měla poličku s porcelánovými kočičkami, to ne. Nazdobený to mám, ale snad vkusně.

Máte svoje oblíbené místečko, kam jezdíte relaxovat?

Chalupu. Máme srub na takové polosamotě ve středních Čechách. Čili v pátek hurá do lesa, na houby...

Takže klasičtí chalupáři.

No ta chaloupka má 27 metrů čtverečních, takže naštěstí nemusím nic natírat, kutit a podobně. To není nic pro mě.

Nejste příznivce manuálních činností?

Já a ruční práce?!? Umím vařit, v domácnosti se postarám o všechno, ale že bych si třeba upletla svetr, to fakt ne! Dokonce moje první poznámka ve škole zněla: „Používá vulgární výrazy při ručních pracích.“ Pokud si dobře vybavuju, tak jsme měli něco uplést a já ze vzteku řekla asi nějaké sprosté slovo, protože mi to fakt nešlo. A nejde dodnes. Nemám trpělivost. Na tohle. Jinak jsem všeobecně trpělivý člověk. Snad s výjimkou chvil, kdy se učím se synem. I když to už teď moc nedělám, už se učí sám. Ale dodnes si vybavuju třeba scénky s francouzštinou, kterou já, na rozdíl od angličtiny, slušně ovládám. Pak přešel na jinou školu, kde mají španělštinu, takže jsem z obliga.

Rýsuje se už nějak, v čem je Jakub po tatínkovi a v čem po vás?

Podobou je tak půl na půl, po mně zdědil křivé nohy, ještěže je to kluk a tolik mu to nevadí! Teď se samozřejmě jako puberťák začíná vymezovat vůči okolí a vůbec vůči všemu, včetně mě. Čeká nás výběr střední školy, takže to bude asi hodně intenzivní období.

Necháváte se spíš takzvaně unášet proudem, nebo jste „říditelka“ svého života?

To jsem nebyla nikdy. Znáte to rčení o tom, že chcete-li pobavit Boha, sdělte mu své plány. Něco jiného je to v práci, ale jinak nejsem plánovač, už nechávám všechno osudu. Vždycky, když jsem si začala něco plánovat, tak mi život ukázal.

Pravdou je, že se s vámi nemazlil. Smrt dítěte, sebevražda manžela... Přejde to vůbec někdy?

Ne. Čas tomu dá snesitelnější formu. Ale nikdy to úplně nevymizí.

Co si myslíte o heslu: „Co tě nezabije, to tě posílí?“

Nechápu, kdo to vymyslel! Taková blbost!


ŽenySpolečnost

https://www.bhthydro.eu/ https://www.bhthydro.eu/ https://www.bhthydro.eu/

Mohlo by vás zajímat


Více článků

https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz https://www.smeny.cz