Farah Pahlaví - První a poslední císařovna

Život plný pádů a úspěchů by vydal na napínavý román. 

Píše se rok 1938 a v teheránské domácnosti manželů Farideh a Sohrada Diba vítají vytoužené miminko – malou Farah. I když byl otec přísný, vysoce postavený vojenský důstojník, dcera ho milovala a on ji hýčkal jako princeznu. Pouhých deset let vydrželo jejich silné pouto, otcova náhlá smrt připravila rodinu nejen o blízkou osobu, ale také o finanční příjem. Z luxusního rodinného sídla v jižním Teheránu se Farah s matkou stěhuje do malého bytu ke strýci.

Šáh a studentka

Farah rostla, pilně studovala, skvěle hrála basketbal, ale zajímala se především o architekturu a snila o studiu v cizině. Sen se jí splnil, sbalila si kufřík, stipendium a odstěhovala se do Paříže. Vládce země Šáh Muhammad Rezá Pahlaví, který podporoval nadějné studenty v zahraničí, si ovšem své ovečky hlídal: během oficiálních návštěv pořádal setkání a právě na půdě Íránského velvyslanectví ve Francii mu byla přitažlivá studentka poprvé představena. V létě 1959 se Farah vrátila domů na prázdniny. S nenápadnou podporou vládcovy dcery princezny Shahnaz a jejího manžela vznikl nový pár. Farah byla zamilovaná, ale nabídka, kterou si moc přála, nepřicházela. Šáh se dokonce přestal ozývat. Nenápadně se poptala u panovníkova švagra, jestli se má vrátit do Paříže na další semestr. Přišla odpověď, že má ještě počkat. V den svých narozenin, 14. října, dostala jako dar žádost o ruku, o měsíc později se mělo zasnoubení oznámit oficiálně, ale už když jela na začátku října do Paříže nakupovat výbavu, pronásledovali ji novináři a oslňovaly blesky fotografů.

Svatba!

Na svatbu se nečekalo rok, ale měsíc. Konala se nečekaně v úzkém rodinném kruhu. Byla to škoda, návrh Farahiných svatebních šatů pocházel z dílny Yvese Saint Laurenta, zhotovil je sám Christian Dior. Šaty měly jednoduchý střih, plášť s perskými motivy svůdně nechával nahá ramena. Šperky měla Farah po předchozí manželce, ta je ovšem nikdy nenosila. Oslnivý byl především diadém s bílým závojem, vážící dvě kila. Předzvěst toho, že život královny nebude lehký… Líbánky se konaly u Kaspického moře, novomanželům se do ciziny nechtělo. Farah se stala Šáhovou třetí manželkou, vzdala se studia. Čekal ji nelehký „úkol“. Z prvního manželství měl Šáh dceru, která se podle íránských zákonů nemohla stát otcovou následnicí. Druhá manželka mu potomka nedopřála, šeptalo se o její neplodnosti. O dvacet let mladší žena porodila korunního prince už v říjnu následujícího roku. Prvorozený dostal jméno Rezá, následovala dcera, princezna Farahnaz. Plodné roky rozšířily rodinu ještě o prince Alí Rezu a malou princezničku Leilu, která se narodila v březnu 1970. 

Císařovna nejen pro ozdobu

Farah se nevěnovala jenom rodině. Po několika letech je korunována íránskou císařovnou, tento titul získala ve své zemi jako první. Zajímá se o sociální problémy, podporuje kulturu i sport, osvětu i charitu. Putuje i do míst vzdálených pohodlí královského paláce, aby si udělala představu, jak žijí lidé všech vrstev. Během její vlády se blýsklo na lepší časy ženám, které dosud neměly přístup do veřejné sféry. Poslanecká sněmovna, senát, ministerstva, soudnictví – zde se poprvé objevují ženy na významných pozicích, především v administrativě. Irán prožívá emancipaci, ekonomické a sociální reformy, a stává se moderní zemí, kterou obdivuje celý svět.

Konec dobrých časů

Udržet politickou stabilitu je náročné, po letech klidu v zemi sílí frakce požadující svržení panovníka a jeho uvěznění, radikálové žádají dokonce smrt. V roce 1973 Šáh ztrácí síly a lékaři diagnostikují rakovinu. On se rozhodne vážný zdravotní stav před Farah tajit. Problémy v zemi se tajit nedají, už o dva roky později se prohloubí krize, lidé demonstrují a volají po revoluci. Manželé se rozhodnou v roce 1979 Írán opustit. Oficiálně na delší zahraniční dovolenou. V knize Paměti ovšem Farah napsala, že v manželových očích viděla smutek z toho, že se domů už nevrátí. Děti naštěstí pobývaly v Americe, kde tehdy sedmnáctiletý Rezá studoval. Dobré vztahy s panovníkem Egypta jim otevřou cestu, ale v exilu nemohou zůstat dlouho. Ne všichni vlivní přátelé však rodinu vítají s otevřenou náručí, někteří se obávají narušit křehké vztahy s novým íránským režimem. Farah manžela podporuje v těžkých chvílích, plánují Non-Hodgkinův lymfom léčit v Americe, ale ta nechce politicky problematický pár přijmout. Kočují, chvilku v Maroku, na skok na Bahamách, pár měsíců v Mexiku. Tam se Šáhův stav rapidně zhorší a Američané ho dočasně hospitalizují. Chybná diagnóza a operace, špatná pooperační péče a zamítnutí návratu do Mexika mají katastrofální následky. Záchrana v podobě egyptského vládního speciálu přilétá pozdě. Nová vyšetření a operace jen potvrzuje, že už není naděje. V červenci 1980 Šáh Muhammad Reza Pahlaví svůj boj s rakovinou prohrává a je pohřben v Káhiře. 

Obyčejný život

Pouhých čtrnáct let si Farah Pahlaví užívala výsad panovnického života a přítomnost manžela, mezinárodní slávu a radost z úspěchů, které prospěly její rodné zemi. Díky ní vznikla první univerzita uvolněnějšího amerického typu, dosud se vědomosti předávaly ve francouzském stylu a zásadně jenom mužům. Pahlaví University ovšem dávala šanci studovat i ženám. Farah se stala první, ale také poslední íránskou císařovnou. Už jako obyčejná žena po roce stráveném na území Egypta získala šanci přestěhovat se do USA. Povolení k pobytu vlastnoručně podepsal čerstvě jmenovaný prezident Ronald Reagan. Později se odstěhovala do milované Paříže, kde letos oslavila 80. narozeniny. 

Souboj centimetrů

Šáh měl vždy slabost pro vysoké ženy se sportovní postavou. Farah mu poněkud přerůstala přes hlavu, což řešil jeho osobní obuvník zvýšením podpatků. Při společenských příležitostech si stoupal o schod výše, a když došlo na oficiální fotografie, před objektiv se přistěhovalo dostatečně reprezentativní křeslo nebo luxusní gauč. 

Radost a prokletí potomků

Nejstarší syn Rezá udělal matce radost, když jí představil snoubenku, mladou íránskou dívku Jasmíne. V roce 1986 se koná svatba, snacha imponuje Farah tím, že se přihlásí na studia politologie a práv, ale také z ní udělá babičku. S Rezou mají tři dcery − Núr, Ímán a Farah.

Konec zlých dnů to ovšem není. Benjamínek Leila má od otcovy smrti psychické problémy, chodí na terapie. Bojuje s anorexií, únavou, depresemi, vytvoří si závislost na utišujících lécích a pilulkách na spaní. Mluví často o smrti, v červnu 2001 je pak nalezena mrtvá. Mluví se o sebevraždě, ale objeví se i spekulace o vraždě. Je pohřbena v Paříži.

Dobrovolný odchod ze světa zvolil také mladší syn Alí Rezá. Ačkoliv byl díky osobnímu šarmu na seznamu „nejzajímavějších princů světa“, za pěknou tváří se skrývala nevyrovnaná osobnost poznamenaná dětstvím. Exil mu zřejmě ukradl identitu. Po dlouhém období depresí obrátil v roce 2011 proti sobě zbraň, bylo mu pouhých 44 let. Přál si, aby jeho popel rozptýlili do Kaspického moře. Pár měsíců poté se jeho přítelkyni narodila dcera Iryana Leila. Ač nemanželská, Farah ji oficiálně přijala do rodiny.