Odešla legenda Vlasta Chramostová

Divadelní a filmová herečka, signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová odešla na onen svět v krásných 92 letech 6. října 2019, necelý týden po smrti dalšího českého velikána Karla Gotta. Smrt obou osobností nejenže zasáhla český národ, ale spustila i neuvěřitelnou vlnu emocí, politických taškařic a porovnávání neporovnatelného. Je smutné, že v tak bolestivém období, především pro truchlící blízké, se na veřejnosti pere špinavé prádlo a političtí bossové se snaží přihřát na smrti obou umělců svoji polívčičku. Pojďme si jen ve stručnosti připomenout pohnutý život herečky, která se zapsala do našich srdcí.

Vlasta Chramostová se narodila v roce 1926 v Brně, ale vyrůstala ve Skryjích nedaleko Moravského Krumlova. Tatínek byl oddaný myšlenkám TGM a dceru vedl k lásce k vlasti i odvaze postavit se za své názory. Během 2. světové války studovala brněnskou Státní konzervatoř a už během studií hrála v Komorních hrách v Brně. Když nacisté zavřeli divadla, navštěvovala tajně představení v soukromých bytech. Pak došlo na uzavírku českých škol a Vlasta musela přerušit studia. Po osvobození nastoupila do brněnského Svobodného divadla a zamilovala se do o 11 let staršího režiséra Karla Nováka. Po letech přiznala, že jejich vztah byl velká Itálie. Když zjistila, že žárlivý divadelník je ženatý s Věrou Bublíkovou, okamžitě se s ním rozešla.  

Našla si angažmá v Divadle na Vinohradech, měla slibně rozjetou kariéru, ale tohle všechno vzalo za své, když se v roce 1950 provdala za šéfa brněnského rozhlasu Bohumila Pavlince, zapáleného komunisty. „Miloš byl věrný ideálům. Nespočetněkrát jsme se pro ně svářili. Zlobily mě ty jeho komunistické odznáčky na klopě kabátu,“ napsala ve svých vzpomínkách. Brzy po svatbě se manžel stal ze dne na den psancem. Jeho blízký spolupracovník byl popraven a vnitrostranické čistky se dotkly Pavlince i Vlasty. Její kariéra byla ohrožena a Vlastu začala uhánět StB. Na nějakou dobu se jí tlaky podařilo ustát, ale pak následoval rozvod a v listopadu 1957 Chramostová podepsala spolupráci. Byla mladá a měla strach. Později se ve svých pamětech plně přiznala. „Chtěla jsem být slavná, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, chtěla jsem být jednou šťastná.“ V roce 1962 vstoupila do strany a vydržela v ní šest let.

Po rozchodu s manželem prožila Vlasta vášnivý vztah s brněnským sochařem Konrádem Babrajem. V roce 1959 se jim narodil syn Konrád. Herečka byla šťastná, ale jejich vztah začal skomírat a časem se milenci rozešli. A pak přišla největší tragédie jejího života. Po havárii, kterou zavinila, skončila těžce zraněná a její čtyřletý syn zemřel. Vlasta skončila na psychiatrii… Alespoň částečně se vzpamatovat z té hrůzy jí pomohl kameraman Stanislav Milota, který zůstal jejím životním partnerem až do své smrti v únoru 2019. Potkali se v roce 1961 při natáčení filmu Spadla z Měsíce. Před vpádem vojsk do Československa točili přesně v den invaze Spalovače mrtvol a Milota za asistence Vlasty celé dění natáčel. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. On byl nucen odejít z Barrandova a Vlasta z milovaného Divadla na Vinohradech. Pomocnou ruku jí tehdy podal režisér Otomar Krejča, když ji v roce 1970 angažoval do Divadla za branou. Po dvou letech ale divadlo zavřeli a v roce 1973 přišel oficiální zákaz veřejného vystupování. Zoufalství, finanční tíseň a vyčerpání ji opět dohnaly na psychiatrii, ale později i přesto našla způsob, jak se své profesi věnovat. V říjnu 1976 zorganizovali s manželem ve svém bytě nad Národním muzeem představení k 75. narozeninám zakázaného národního umělce Jaroslava Seiferta a na premiéře nechyběl ani Václav Havel. Bytové divadlo pokračovalo, ona v té době pracovala jako uklízečka a s manželem vyráběli lampy ze skleněných úlomků, které Stanislav vozil ze skládky v Novém Boru. Oba poté byli mezi prvními, kteří podepsali Chartu 77. Vlasta se konečně politicky vymezila a našla se mimo jiné i v pomoci disidentům. Kardinál Dominik Duka jí v Katolických listech poděkoval za statečnost. „Byla to právě ona, která, aby mohla pomáhat chartistům ve vězení – Václavu Havlovi, Jiřímu Dienstbierovi a dalším −, posílala balíky na různé vězně, které si adoptovala jako příbuzné,“ uvedl. „I já sám jsem z těch jejích balíčků dostával přilepšení. Bachaři byli na naší straně a doručovali nám je. Ať ji Bůh přijme k věčnému životu!“

Po sametové revoluci v roce 1989 se herečka dočkala rehabilitace a vrátila se po dvaceti letech na divadelní prkna do Národního divadla, kde hrála až do roku 2010. V roce 1992 byly zveřejněny tzv. Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB a v nich figurovalo její jméno. Žena, která předchozích dvacet let nesměla pracovat jako herečka a patřila mezi zakládající signatáře Charty 77, tohle selhání ze svého života dávno vytěsnila. „Měla jsem co dělat, abych neskončila sebevraždou,“ přiznala. „Říkala jsem si, že pokud by si kdokoli z těch lidí, se kterými jsem dvacet let dělala disent, jen připustil myšlenku, že jsem hrála nějakou dvojí hru, tak je to na zabití.“ Namísto sebeobrany přišla s doznáním. „Nic ze svého života nemůžete vygumovat. Když dáte jednou úpis Mefistovi, musíte se k němu hlásit, ať už byly vaše úmysly jakékoli – jak už to ostatně při úpisech Mefistovi bývá. Ale aby člověk na sebe mohl některé věci říct, tak je musí opravdu překročit,“ řekla v rozhovoru po vydání svých dvou životopisných knih „Byl to můj osud, Na přeskáčku I, II“. 

V roce 1998 jí Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. S kariérou se rozloučila symbolicky, filmem Odcházení přítele Václava Havla, a od té doby žila víceméně v ústraní.