Pád totalitního režimu

Před třiceti lety, v listopadu 1989, prošly naše životy zásadní změnou. Padl totalitní režim, jehož esenciální podstatou byla nenávist a odpor vůči všemu svobodnému a nezávislému, vůči lidské spontaneitě a individualitě, vůči přirozené lidské touze jít za svým snem, za svým štěstím! Padl režim, který dával jistoty panelákové šedivosti, kolektivní neodpovědnosti, všeobjímající průměrnosti.

Padl režim, v němž bylo (pod hrozbou trestu odnětí svobody) povinností pracovat a volit! Padl režim, v němž se všichni měli mít stejně, ale neměli se stejně. Padl režim, v němž si měli být všichni rovni, ale přesto byli rovní a rovnější. Padl režim, v němž někteří mohli dělat to, na co (vzhledem ke svým schopnostem) neměli, zatímco jiným dělat to, na co (vzhledem k jejich schopnostem) měli, bylo zakázáno! Padl režim, v němž pravda byla lež a lež byla pravda. 

Následovalo třicet let, čtvrtstoletí svobody (1989–2013), přesněji nejsvobodnější doby v našem českomoravskoslezskoslovenském kousku zeměkoule za posledních mnoho set let! Svobody slova a projevu pro každého. Svobody vlastnit a podnikat. Svobody věřit i nevěřit. Svobody jít za svým snem… Můžeme se těšit na pokračování této ojedinělé doby svobody? Je z čeho a na co se těšit? Jsme odsouzeni za nepoučitelnost k opakování chyb a omylů našich předků a minulých generací? Mělo by nás to, co bude, zajímat? Máme vůbec možnost to nějak ovlivnit? A pokud to můžeme ovlivnit, tak jakým způsobem? Je to vůbec potřebné? Má to smysl? Vyplatí se nám to?  

Třicet let je doba dost dlouhá nejenom pro jeden život, ale i pro vývoj společnosti. Představuje vlastně jednu generaci, jejíž kvalita života, cíle, priority a hodnoty mohou být (a také v mnoha ohledech jsou a musejí být) odlišné od té předcházející. Čas plyne, člověk se vyvíjí; společnost se posouvá dál. Sociologové, psychologové, politologové i historici se navzájem přou, zda je to vývoj v podobě přímky, sinusoidy, spirály, kruhu, či nějaké jiné křivky. Otázkou je, nakolik je vůbec možné tento vývoj nějak graficky popsat, zachytit, zpodobnit. To samo o sobě vlastně ani není podstatné. Podstatné je, nakolik má vývoj společnosti dějinnou a kulturní kontinuitu, nakolik na sebe navazuje, nakolik se jeden od druhého dokáže poučit, nakolik společnost a lidé v ní opakují chyby a omyly generací předešlých. Podstatné je, zda jsou hodnoty, které přetrvávají více než jeden lidský život. Podstatné je, zda existují hodnoty, které jsou vždy moderní (up to date) bez ohledu na letopočet či věk člověka. Podstatné je, zda má smysl v současnosti hlásit se k něčemu, co pochází z minulosti. Podstatné je, zda se vyplatí do budoucnosti stavět na něčem, co není nejnovějším poznatkem vědy a techniky, nejvýkonnějším softwarem, nejpohlednějším hardwarem, nejcoolovatějším povoláním, nejjednodušším způsobem užít si život…

Před třiceti lety, na přelomu roku 1989/1990, se zásadním způsobem změnil můj život. Byl jsem jedním z těch, kdo se účastnil, organizoval a vedl studentské protestní hnutí, a přispěl tím svým dílem k pádu totalitního komunistického režimu. Byla to obrovská výzva, hledání a objevování sebe samotného, překonávání (do té doby nepředstavitelných) překážek, testování toho, co člověk dokáže ještě vydržet – po fyzické i psychické stránce. V žádném případě se necítím být hrdinou, byl jsem jedním z mnoha a možná důležitý, ale rozhodně ne nejdůležitější. Možná to byla karma, která mě „doběhla“ a já měl ve svém životě udělat to, co jsem tehdy udělal, a všechno, co bylo předtím, byla „jen“ příprava, a všechno, co bylo potom, už nebylo a není tak důležité. Možná to byla náhoda, že člověk byl zrovna tam, kde byl, a že potkal lidi, jaké potkal. Ale myslím si, a teď opravdu odosobním, že listopad 1989 byl výjimečnou dobou v novodobých dějinách české společnosti. Jsem šťasten, že jsem to prožil, a nejen listopad, ale i období před ním a po něm. Těch polistopadových dvacet, možná pětadvacet let svobody a prosperity bylo podle mě unikátním obdobím, druhé takové v dějinách českých zemí těžko najdeme. 

V posledních letech vidím cílenou a vědomou relativizaci komunismu, relativizaci listopadu 1989 a zpochybňování polistopadového vývoje. V této situaci je myslím klíčové, abychom dokázali pochopit význam listopadu 1989. A k tomu musíme dostatečně dobře vědět, co byl totalitní režim a mít srovnání s tím, v čem žijeme dnes. To se týká zejména mladé generace. K pochopení listopadu 1989 zkrátka patří i znalost toho, co mu předcházelo: rok 1945, rok 1948, soudní procesy, popravy, rok 1968, normalizace… To jsou ovšem dějiny, příběhy, s kterými se mnohé děti a mladí lidé ve školách vůbec nesetkávají, neznají je. Velmi intenzivně prožívám to, co se ve společnosti a v politice děje. A jsou to pro mě spíš traumatizující prožitky, neboť to, čeho si v životě cením nejvíc, a to je svoboda ve všech těch rozměrech a kategoriích, se momentálně dusí a sípe a jsme čím dál tím víc spoutáváni a regulováni. A má to dvojí rozměr. První je míra regulace v každodenním životě. Ta nás čím dál tím víc svírá. Každý krok, který máme sami svobodně udělat, je nám předurčován normativním rozhodnutím, ať již prostřednictvím zákona, vyhlášky, nařízení, soudního rozhodnutí. A některé zásahy v podobě zákazů a příkazů jdou proti samotné podstatě lidské existence a vytvářejí absurdní situace. Ty pak vedou k tomu, že lidé vnímají dotyčné nařízení a dotyčnou regulaci jako nesprávnou a snaží se ji obcházet. A rostoucí počet regulací vede k rostoucímu despektu vůči státu a státní autoritě. Což je jedna věc, která mě trápí. Druhá věc je destrukce standardního politického systému, který prožíváme a který jsem já považoval – v tom jsem se asi mýlil – za jednou provždy daný, po listopadu daný. A sice že žijeme v zastupitelské, parlamentní demokracii, která je postavena na nějakém derivátu montesquieuovské dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, které se navzájem vyvažují. Což se neděje. Trápí mě omezování svobody slova a projevu tím, jak se jednotlivá média stávají hlásnou troubou v rukou řekněme oligarchů. Přičemž mnohdy ohrožuje svobodu projevu více slovo nevyřčené než slovo vyřčené. Nevyřčeného je čím dál tím víc. Zato se množí balastní slova odvádějící pozornost od toho, co je zamlčováno. Netušil jsem, jak aktuální je Orwellův román 1984! 

Považuji se za hrdého občana České republiky, asi to bude těmi geny kulaka, které ve mně kolují. Jak říká jeden můj kamarád genetik: „Geny neojebeš!“ Ty tam jsou! Naprosto se cítím být součástí evropského kontinentu a evropské civilizace, kultury. Nikdy jsem sice nepatřil mezi nadšené eurofily – hurá, hurá, EU, ale evropská integrace a spolupráce je podle mě v pořádku. Evropská integrace a spolupráce je v pořádku, ovšem ne v podobě, v jaké ji prožíváme. Jsem zděšený z toho, jak lidé, kteří nás tam kdesi daleko reprezentují, se čím dál tím víc vzdalují hodnotám, kterých si vážím. Děsí mě, jak opovrhují tím, co dělá a dělalo Evropu Evropou, jak popírají naše kořeny, historii, tradice, jak zapomínají na to, že jsme vzešli z anticko-židovsko-křesťanského myšlení. A jak snadno podkopávají a vykopávají tyto tradice a kořeny a destruují tak civilizaci, jíž jsme součástí. A to mě trápí. Protože čím víc je takových hlupáků, čím víc je takové destrukce, tím více se otvírá prostor pro lidi, kteří bytostně nenávidí svobodu a uvažují totalitně, pro populisty, kteří jako pištci zapískají a dav těch myší a krys za nimi snadno jde, protože vidí, že něco je špatně. A ti, kteří by měli reprezentovat jejich stát, potažmo Evropu, jim nedokážou dát srozumitelná, pochopitelná a logická řešení; a tak jdou za samozvaným pištcem, krysařem. Sleduji vývoj politiky od raných devadesátek po dnešek a musím říct, že na prvopočátku té nové doby jsem viděl v politice osobnosti, se kterými jsem třeba mnohdy nesouhlasil, ale jejich hodnotový systém byl natolik pevně ukotven a formulován, že když hovořili, tak jsem jim věřil, a když konali, tak jsem rozuměl tomu, proč konají to, co konají. Zato ideová vyprázdněnost, hodnotová rozvláčnost nebo „rozpatlanost“ lidí, kteří působí v politice teď, je natolik silná, že politické strany svým vlastním přičiněním ztrácejí pozici, kterou měly. A připočtete-li k tomu ještě popření všeho, co jsme kdysi považovali za neměnné, to jest oddělení médií, ekonomiky a politiky, doprovázené vznikem politicko-mediálního agrokomplexu, který útočí na samotnou podstatu dělby moci jako takové, liberální společnosti jako takové, je důvod k neradosti a k obavám o to větší!

Dorůstá první generace v produktivním věku – otcové, matky dětí –, která s datem svého narození po roce 1989 už nepoznala život v nesvobodné společnosti, která neměla žádná omezení, naopak se neomezeně těšila z možností konat, podnikat, cestovat, mluvit, psát. Je tudíž přirozené, že tito mladí lidé berou tyto možnosti za své, za samozřejmost, a tím pádem si možná ani nepovšimnou, že se něco děje. Masivně totiž rezignujeme na svoje soukromí, necháváme stát vpadávat do našich nejintimnějších sfér. Koneckonců se tomu věnuji i odborně v advokacii v rámci ochrany soukromí. Necháváme stát i velké korporace slídit v našich datech. Když se data promění v informace, stávají se nástrojem, kterým jsou ovládáni lidé, kterým je ovládána celá společnost! Jsem v tomto ohledu možná trochu přecitlivělý i vlivem osobní zkušenosti. Nedotknutelnost soukromí, ochrana soukromí, je jeden z důležitých atributů svobody. A způsob, jakým se k soukromí dnes přistupuje, je dalším jevem proměny společnosti, v níž se vytrácí odpovědnost, která souvisí s právem a s oprávněním. Mám nějaké oprávnění konat, vykonávat jistý druh moci, a jedinou kontrolou a korektivem má být moje všudypřítomné vědomí odpovědnosti, tedy skládání účtů. A jakmile se toto rozpojí, odpoutá-li se moc nebo pravomoc od odpovědnosti, společnost se začne rozpadat a výkonná moc hypertrofovat na úkor té další. Prožívám to, vnímám to, píšu o tom, mluvím o tom, učím o tom: nemůže existovat moc bez odpovědnosti, moc bez odpovědnosti je totalita!

Generaci mých rodičů se říká „ztracená generace“. Říkám to také, a to s velkým smutkem a lítostí, protože ta změna po listopadu 1989 je zastihla v situaci, kdy už byli natolik semleti a zformováni nebo zdeformováni komunistickým režimem, natolik energeticky a mentálně vyčerpáni, že ani nebyli schopni si tu změnu a nastalé příležitosti užít. A možná, že někteří z nich přece jen měli určitá očekávání, že budeme socialisticky dál pracovat a kapitalisticky žít. A možná, že tato nenaplněná očekávání stála u zrodu zklamání, které je živnou půdou pro všechny druhy populismu, jichž jsme dnes svědky. A je to tatáž živná půda, do které lze zasévat jedovatá semena typu, že „za komunistů to nebylo zas až tak úplně špatné“, že „vlastně ta demokracie je nějaká divná“, že „je potřeba lidi kontrolovat, vládnout jim“ a že „bezpečí a jistoty jsou mnohem důležitější než svoboda“. 

Netušil jsem, že necelých třicet let po listopadu 1989 znovu začne boj o samotnou podstatu lidského společenství i – teď to bude znít možná pateticky, ale vnímám to tak – evropské civilizace a kultury. Pokud bych měl jistotu, že je dost lidí, kteří to vnímají podobně jako já a že mezi nimi jsou lídři, kteří chtějí stavět na svobodě, zastupitelské demokracii a kořenech evropské civilizace, byl bych klidný. Nejsem, a tak píši, přednáším, networkuji, přesvědčuji, provokuji…

V roce 1990 jsme si mysleli, že už je odpracováno, vybojováno, ale dnes vidím, že boj za svobodu je skutečně nekončící proces, dnes vidím brutální normalizaci myšlenek, návrat zpátky k totalitnímu myšlení. Dnes nám poprvé od listopadu 1989 vládu sestavují komunisti a premiérem je agent Státní bezpečnosti. Jsem zaskočený tím, že necelých třicet let po listopadu naplňujeme heslo, že každá generace má tolik svobody, kolik si zaslouží, respektive myšlenku Ronalda Reagana, že svoboda panuje jen jednu generaci. Jsme o jednu generaci dál a jsme strašně blízko jejímu zániku!