Tři životy Nikiho Laudy

Jedeš jako Lauda, říkalo se s obdivem, když někdo pořádně šlápl na plyn. Legenda závodu formule 1 v sedmdesáti letech dojela do konečné cílové rovinky.

Kdyby respektoval přání rodiny, nikdo by ho neznal. Stal by se nudným bankéřem. Nikiho rodina patřila k rakouské smetánce, vlastnili papírny a podnikali ve finančnictví. Jenže on se nerad učil. Stačil zvuk silného motoru z ulice a nad knížkami ho nikdo neudržel. Dokonce zfalšoval vysvědčení, aby mu za dobré známky rodiče koupili auto. Nevyšlo to, a tak vyrazil do banky pro půjčku 125 tisíc šilinků. Jenže děda Hans, člen dozorčí rady, žádost zamítl. „Zatelefonoval jsem mu a řekl, jestli by mohl, prosím, dát ruce pryč od mého podnikání,“ vzpomínal po letech. „On mi na to řekl, že ne. A že žádný Lauda nebude závodit v autě. Od té doby jsem s ním už nikdy nepromluvil.“ Peníze mu půjčili jinde, a tak si cestu do formule 1 sám zaplatil. 

Šťastný start

Niki se rychle dostal do vysněného týmu Ferrari, i když zrovna v kritické době, kdy se pokoušel odrazit ode dna. Nová krev zabrala, brzy se o talentovaném závodníkovi mluvilo. Dva roky nato, v roce 1975, si dojel pro první titul mistra. Talent a píle mu přinesly úspěch ve 26 letech. O rok později nikdo nepochyboval, že favorit znovu zaboduje. Čtyřikrát vyhrál, dvakrát dojel na druhém místě. Největší rivalové Jody Scheckter a James Hunt mu s polovičním počtem bodů sotva dohlédli na záda.

Nešťastná zatáčka

Okruh v německém Nürburgringu měl špatnou pověst. Při délce 23 kilometrů pořadatelé nezvládali na všech místech zajistit rychlý zásah záchranářů. Niki se svou typickou přímostí prohlásil: „Pokud bude mít vaše auto během závodu problém, jste na sto procent po smrti,“ a málem se to vyplnilo. Ve druhém kole přezul na hladké pneumatiky a při průjezdu zatáčkou dostal smyk. Auto čelně a pak bokem ve velké rychlost narazilo do bariéry. Ozval se výbuch palivové nádrže a vyšlehly plameny, které proměnily vůz v ohnivou kouli. Náraz ho odmrštil zpátky do jízdní dráhy. Tam do něj najeli další závodníci.

Vyskočili ze svých vozů, křičeli o pomoc, běželi k Laudovi, chtěli ho sami z hořícího pekla zachránit. Přišel o helmu, na hlavě měl jen kuklu. „Niki seděl s hlavou dopředu a nebyl schopen dostat se z plamenů. Jeden z pořadatelů přinesl hasicí přístroj. Nejlíp, jak to šlo, jsem se snažil to uhasit, ale plameny byly silnější,“ popsal pilot Harald Ertl. Italskému závodníkovi Arturu Merzariovi se dalším hasicím přístrojem podařilo udělat v plamenech mezeru a dostal se k jezdci. „Laudův řev byl hrozný. Nerozuměl jsem, co křičí, ale dokázal jsem si to domyslet,“ vzpomínal závodník, který za svůj čin později dostal cenu fair play. Záchranáři naštěstí dorazili za pouhou minutu.

Niki Lauda s manželkou Birgit na světové premiéře „Rush“ na Odeon Leicester Square v Londýně v roce 2013.

Z nemocnice za volant

Ačkoliv zranění a bolest byly velmi vážné, Niki neztratil vědomí. S pomocí záchranářů se postavil na nohy, na fotografiích z místa nehody je vidět, že při nakládání do sanitky zvedl ovázanou hlavu. Až při převozu do nemocnice ho zradily těžce poškozené plíce a omdlel. „Probral jsem se na posteli a neměl sílu se pohnout. O něco později se někdo dotkl mých ramen. Byl to kněz a dával mi poslední pomazání na levé rameno, jedinou část těla, která nebyla popálená. Myslel si, že už jsem mrtvý,“ říkal Lauda později. „Dost mě to naštvalo. Možná to ve mně vzbudilo ještě víc úsilí přežít.“ Vdechl tolik toxického plynu, že mu to zničilo plíce. Na hlavě a v obličeji měl popáleniny třetího stupně, přišel prakticky o celé pravé ucho, neměl obočí, víčka. Navzdory špatným vyhlídkám bylo už po čtyřech dnech jasné, že se znovu narodil. O pár týdnů později šokoval veřejnost prohlášením, že se vrací do závodu. Pouhých 42 dnů od nehody, s děsivými popáleninami vykukujícími z obvazů, se posadil za volant. Nechtěl jen jet, ale vyhrát, dojel však jako druhý. Stále měl šanci stát se podruhé mistrem světla. Rozhodnout se mělo na okruhu v japonské Šizuoce. Pršelo, klouzalo to. Nikiprojel dvě kola, ale pak odstoupil. Život mu najednou přišel cennější než titul, poprvé pocítil strach. Porazil ho velký rival, anglický jezdec James Hunt. Bral to jako vrchol kariéry a se závoděním vzápětí skončil. Nikiho hrozná nehoda přibrzdila, ale nezastavila. S naprostou bezchybností a citem pro jízdu se podruhé stal šampionem v roce 1977. Jeho plameny poznamenanou tvář a příběh odvahy a síly znal celý svět, nejenom sportovní fanoušci.

Do třetice

Niki Lauda změnil stáj, ovšem s horším autem se mu přestalo dařit, neměl správnou motivaci. Na dva roky ze světa rychlých vozů zmizel. Vrátil se s velkou parádou. S týmovým kolegou z McLarenu předvedl dechberoucí podívanou. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo bude šampionem roku 1984. Alaina Prosta nakonec porazil o půl bodu v nejtěsnějším ročníku historie formule 1. Tři tituly mu stačily. Niki se vrátil do rodného Rakouska, věnovat se své druhé lásce, létání. Založil leteckou společnost. Občas si odskočil, působil jako týmový poradce Ferrari, vedoucí týmu Jaguaru, komentátor pro RTL a čestný předseda Mercedesu. Osud mu však i v klidovém režimu připravil druhý zápas o život. Vleklé zdravotní problémy si vyžádaly transplantaci ledvin. Jednu dostal od bratra Floriana, druhou od druhé manželky Birgit. Loni se přidala závažná plicní infekce. Následovala transplantace plic. Přiznal, že trpěl víc než při neslavné nehodě před lety. „Byl jsem na tom hůř než tehdy. Teď jsem byl mnohem déle v nemocnici, v podstatě teď žiju třetí život,“ prohlásil. S „laudovskou“ nezlomností se pustil do rehabilitace v kruhu svých blízkých. Jeho stav byl ale vážnější, než věrní fanoušci tušili. Od lednového zápalu plic už bylo jasné, že Niki Lauda jede poslední závod. Zemřel 20. května, klidně, obklopen láskou rodiny, která se s ním rozloučila slovy: „Jeho neúnavná touha po akci, přímočarý přístup a odvaha zůstat ikonou pro všechny z nás je nezapomenutelná. Byl milujícím a starostlivým manželem, otcem a dědečkem. Bude nám chybět.“ Niki Lauda byl pohřben v závodní kombinéze Ferrari, kterou oblékal v sezonách 1974−76, na vídeňském hřbitově v Döblingu po boku matky. 

Niki Lauda po děsivé nehodě skrýval jizvy po popáleninách pod červenou kšiltovku, která se stala jeho poznávacím znamením. Na rychlost nikdy nezanevřel, po pilotování formulí přesedlal do křesla pilota letadel, své další velké lásky.