Zuzana Majerová - Maďarsko-české vztahy

Sto let po skončení 1. světové války si připomínáme i sté výročí naší pohraniční války s Maďarskem. Mezi českými a uherskými zeměmi nebývaly vztahy většinou nikterak vřelé. My jsme jim nemohli odpustit, že si vybojovali lepší podmínky v rámci habsburské monarchie, oni nám, že jsme si se Slováky založili společný stát. Celkem logicky jsou nám blíže Slováci, Poláci i Rakušané. Koneckonců, ve Vídni se cítí každý Moravák jako doma. Proč se tedy právě my a právě dnes zastáváme Maďarů?

S Maďary nás totiž přece jen něco spojuje. My i oni jsme v historii čelili stejným útokům, a oni většinou jako první. Společně jsme se snažili ubránit Evropu před rozpínavostí Osmanské říše, společně jsme se museli bránit rozpínavosti Sovětského svazu. Maďarské povstání bylo krvavě potlačeno v roce 1956, nás přišla „bratrská vojska“ zachraňovat o 12 let později. A právě proto teď my, Slováci, Poláci a Maďaři, opět cítíme ve vzduchu další takovou „bratrskou pomoc“, která nás má „chránit před námi samotnými“. 

S prezidentem Orbánem v řadě věcí nesouhlasím. Nicméně jeho slova v Evropském parlamentu byla velmi podstatná: „Chcete většinou hlasů rozhodovat, co je pro Maďary správné. Víte lépe než Maďar, co chce Maďar?“ Evropský parlament, Evropská komise a Evropská unie vůbec dnes fungují jako podivuhodná ZOO, ve které o osudu antilopy a zebry rozhodují „demokratickým hlasováním“ lev, tygr, puma a jaguár. Lev neví lépe než zebra, co chce zebra, zato docela dobře ví, co chce sám. A je racionální, proto hájí zájmy své a jenom své. Máme-li však být dobrovolnými a spokojenými členy ZOO, pak lev nesmí rozhodovat proti zebře nebo antilopa proti tygru.

Maďarsko nejspíše nikdy nebude „mou“ zemí. Už kvůli Slovákům. Ale přesto: je-li opět jeden z nás ohrožen zájmy mocných a slýcháme-li kvůli tomu nové lži o snahách „chránit demokracii“, pak se k Budapešti nesmíme obrátit zády. Jednou se totiž bude hlasovat o nás.